Eduard Stehlík píše:

Právě před 77 lety zavraždili komunisté v Plzni na Borech generála Heliodora Píku, muže, který za svobodu této země nasazoval život v obou světových válkách. Světlo světa spatřil 3. července 1897 ve Štítině u Opavy v početné rodině chudého vesnického koláře Ignáce Píky. Po skončení školní docházky v rodné obci se stal na doporučení učitelů studentem českého gymnázia v Opavě. Stejně jako v případě mnoha jiných, zasáhla do jeho dalších osudů válka. Na podzim 1915 musel narukovat k c. a k. zeměbraneckému pluku 15 v Opavě, s nímž byl v dubnu 1916 odeslán na ruskou frontu. Zde ještě v červenci téhož roku přeběhl do ruského zajetí a na počátku října 1916 se přihlásil do čs. legií.

V říjnu 1917 odjel Heliodor Píka s tzv. Husákovým transportem přes Archangelsk do francouzského Cognacu, který byl vybrán za místo zrodu čs. legií. Ve Francii byl zařazen k nově postavenému 21. čs. střeleckému pluku, u kterého konal službu jako plukovní zdravotník a plynový důstojník a zúčastnil se s ním krvavých bojů v Alsasku, Argonnách a u Terronu. Do osvobozené vlasti dorazil na počátku ledna 1919 a vzápětí se zapojil do bojů s Poláky na Těšínsku a Maďary na Slovensku. Poté se rozhodl zůstat v armádě natrvalo.

Jako schopný a perspektivní důstojník byl Heliodor Píka v listopadu 1919 vyslán do francouzské vojenské školy v St. Cyru, kterou úspěšně absolvoval hned v srpnu následujícího roku. Nedlouho po návratu do ČSR byl v prosinci 1920 odeslán do Vojenské akademie v Hranicích, kde působil jako instruktor a později jako pobočník jejího velitele. V srpnu 1923 byl přidělen k Hlavnímu štábu v Praze, a protože se skvěle osvědčil, byl v říjnu 1926 vyslán ke studiu na prestižní Vysokou školu válečnou v Paříži. Studium na ní úspěšně završil o dva roky později.

Nedlouho po návratu z Francie nastoupil Heliodor Píka v září 1929 na Hlavní štáb, kde se stal pobočníkem jeho tehdejšího náčelníka armádního generála Jana Syrového. Píkovy rozsáhlé jazykové vědomosti i diplomatické schopnosti ho však přímo předurčovaly pro diplomatickou dráhu, a tak nebylo divu, že byl v září 1932 ustanoven vojenským atašé v Bukurešti (později mu byla akreditace rozšířena i na Turecko). V letech svého působení v Rumunsku vyrostl v nepřehlédnutelnou osobnost, která bezesporu patřila mezi nejlepší vojenské diplomaty, které tehdy ČSR v zahraničí měla.

V červenci 1937 se Heliodor Píka vrátil do Prahy, kde byl zařazen ke Generálnímu sekretariátu obrany státu, kde zodpovídal za spolupráci našeho válečného průmyslu se zeměmi Malé dohody. V době mnichovské krize patřil k nejtvrdším odpůrcům kapitulace a ihned po okupaci zbytku Československa odešel koncem března 1939 do zahraničí.

Vzhledem k jeho mimořádným schopnostem ho Edvard Beneš v květnu 1939 pověřil vedením čs. odboje na Balkáně. Píka se proto vrátil do Bukurešti, kterou dobře znal, a díky svým kontaktům na nejvyšších místech prokázal čs. odboji neocenitelné služby. Před hrozícím zatčením však musel v polovině října 1940 uprchnout do Istanbulu, kde pokračoval v započaté odbojové činnosti. Kromě toho zde navázal důležité kontakty s vojenskými představiteli Sovětského svazu. I proto byl ustanoven náčelníkem Čs. vojenské mise v SSSR a v dubnu 1941 odjel se svými spolupracovníky do Moskvy.

Zde se podílel nejen na zpravodajské spolupráci, ale i na budování čs. vojenských jednotek. Píkovou zásluhou byly navíc ze sovětských koncentračních táborů vysvobozeny stovky čs. občanů, často mladých lidí z Podkarpatské Rusi, kteří do SSSR odešli, aby zde bojovali za svobodu Československa a namísto toho skončili za nedovolené překročení hranic v sovětských koncentračních táborech.

V Moskvě Heliodor Píka vždy důsledně prosazoval politiku čs. londýnské vlády, což vedlo k jeho častým neshodám jak se sovětskými orgány, tak i vedením KSČ. Právě to, že dokonale poznal poměry v SSSR, způsob práce sovětských tajných služeb i plány čs. komunistů, se mu mělo stát brzy osudným.

Po skončení 2. světové války se Heliodor Píka vrátil do vlasti, kde byl ustanoven podnáčelníkem Hlavního štábu pro zvláštní účely. Jako takový se například podílel na přípravě mírových jednání a v roce 1946 se osobně zúčastnil mírové konference v Paříži. Tou dobou však již byl sledován nechvalně proslulým Reicinovým 5. oddělením Hlavního štábu, které již bylo pevně v rukou komunistů.

Ihned po únoru 1948 byl Heliodor Píka z politických důvodů odeslán na „zdravotní dovolenou“ a již 5. května 1948 ve vojenské nemocnici, kde ležel po operaci žlučníku, zatčen. Obvinění ze špionáže a další „vlastizrádné a velezrádné činnosti proti zájmům Československa a jeho lidu“, která proti němu byla vznesena, byla zcela vykonstruovaná. Přesto byl na konci ledna 1949 odsouzen k trestu smrti.

Po vynesení rozsudku, jenž nebyl ničím jiným než justiční vraždou, byl Heliodor Píka převezen do věznice Plzeň-Bory a zde po zamítnutí žádostí o milost oběšen. Jeho poslední slova pronesená pod šibenicí zněla: „Mým posledním přáním jest, aby národ zůstal sjednocen, a aby každý bez rozdílu pracoval na sjednocení národa.“

Neměli bychom na tato jeho slova zapomínat ani dnes!